čtvrtek 13. září 2012

Zaujalo mě! Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti...





Autor: Ransom Riggs

Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství.

Kniha, která vzbudila ještě před vydáním ohromný rozruch. V ohnivé aukci na filmová práva zvítězil 20th Century Fox. A teď krouží kolem excelentní Tim Burton, který by se měl ujmout natáčení.



 Ukázka: Právě když jsem se smířil s tím, že můj život bude obyčejný, začaly se dít neobyčejné věci. První z nich způsobila hrozný šok, a jako všechno, co vás změní jednou provždy, rozdělila můj život na dvě poloviny – na Předtím a Potom. Jako mnohé z dalších neobyčejných věcí, které měly přijít, byla i tato spojena s mým dědečkem Abrahamem Portmanem.
Když jsem vyrůstal, byl můj dědeček tím nejvíc fascinujícím člověkem, jakého jsem znal. Žil v sirotčinci, bojoval ve válce, křižoval oceány na parníku a projížděl pouštěmi na koni, účinkoval v cirkuse, věděl všechno o střelných zbraních a sebeobraně a o tom, jak přežít v divočině, a kromě angličtiny hovořil nejméně dalšími třemi jazyky. To všechno připadalo klukovi, který nevytáhl paty z Floridy, neuvěřitelně exotické, a kdykoliv jsem byl s ním, škemral jsem, aby mě zasypával svými příběhy. Vždycky mi vyhověl a vyprávěl mi je, jako by šlo o tajemství, která může svěřit jenom mně.
Když mi bylo šest, dospěl jsem k rozhodnutí, že jedinou šancí, abych mohl vést život aspoň zpola tak vzrušující, jako byl život dědečka Portmana, je stát se cestovatelem-badatelem.

 Podporoval mě v tom a strávil se mnou nejedno odpoledne shrbený nad atlasem světa, plánoval se mnou imaginární expedice, jejichž trasy jsme značili špendlíky s červenými hlavičkami, a vyprávěl mi o úžasných místech, která jednoho dne objevím. Doma jsem dával své ambice najevo pochodováním po bytě s lepenkovým válcem u oka a pokřikem „Země na obzoru!“ a „Připravit na přistání!“, dokud mě rodiče nevyhnali ven. Myslím, že se báli, aby mě dědeček nenakazil nějakou nevyléčitelnou snivostí, z níž se už nikdy nevzpamatuju – že mě tohle fantazírování chrání jako nějaké očkování před něčím užitečnějším – a tak mi jednoho dne matka poručila, abych se posadil, a vysvětlila mi, že se průzkumníkem stát nemůžu, protože na světě už bylo všechno objeveno. Narodil jsem se ve špatném století a cítil jsem se podvedený.
Ještě víc podvedený jsem se cítil, když mi došlo, že většina z nejlepších příběhů dědečka Portmana není zřejmě pravdivá. Ty nejbombastičtější příběhy se vždycky týkaly jeho dětství, třeba jak se narodil v Polsku, a když mu bylo dvanáct, poslali ho lodí do dětského domova ve Walesu. Kdykoliv jsem se ho zeptal, proč musel svoje rodiče opustit, odpověděl mi totéž: protože po něm šli netvoři. Polsko bylo jimi prostě prolezlé, tvrdil.
„Ale jací netvoři?“ ptával jsem se s vykulenýma očima. Stala se z toho už jakási rutina. „Příšerné hrbaté obludy s hnijící kůží a černýma očima,“ líčil. „A chodily takhle!“ A šoural se ke mně jako monstrum z nějakého starého filmu, dokud jsem se smíchem neutekl.
Vždy když je popisoval, přihodil nějaký nový šokující detail: páchli jako rozkládající se odpadky; byli neviditelní, vidět jste mohli jen jejich stíny; v ústech skrývali klubka chapadel, která se dokázala v mžiku vymrštit, ovinout vás a vtáhnout do mohutných čelistí. Netrvalo dlouho a začal jsem mít potíže s usínáním, moje hyperaktivní představivost zaměňovala syčení pneumatik na vlhké vozovce za namáhavé dýchání, které se ozývalo hned za oknem, anebo stíny pode dveřmi za šedá a černá chapadla. Strašně jsem se těch příšer bál, ale vzrušovala mě představa, jak se s nimi potýkal můj dědeček, který přežil, aby mi o nich mohl vyprávět.
Ještě fantastičtější byly jeho příběhy o životě ve velšském sirotčinci. Bylo to čarovné místo, říkal, které vzniklo, aby ochraňovalo děti před netvory, na ostrově, kde každý den svítilo slunce a nikdo nikdy neonemocněl ani neumřel. Všichni žili společně ve velkém domě, který chránil starý moudrý pták – anebo tak nějak to vyprávěl. Ovšem, jak jsem rostl, začal jsem pochybovat.
„Jaký to byl pták?“ zeptal jsem se ho jednou odpoledne. Bylo mi sedm a nevěřícně jsem po něm pokukoval přes karetní stolek, kde mi dovolil vyhrát v Monopolech.
„Ohromný sokol, který kouřil dýmku,“ odpověděl.
„Určitě mě máš za pořádného hlupáka, dědo.“
Prolistoval svůj tenčící se štos oranžových a modrých peněz. „To bych si o tobě nikdy nemyslel, Jákobe.“ Věděl jsem, že jsem ho urazil, protože polský přízvuk, kterého se nikdy úplně nezbavil, opustil svůj úkryt. Cítil jsem se provinile a rozhodl se v jeho případě pro presumpci neviny.
„Ale proč ti chtěli ti netvoři ublížit?“ pokračoval jsem.
„Protože jsme nebyli jako ostatní lidé. Byli jsme podivní.“
„Jak podivní?“
„Ach, všelijak,“ řekl. „Byla tam dívka, která uměla létat, chlapec, ve kterém bydlely včely, bratr se sestrou, kteří dokázali zvednout nad hlavu obrovský balvan.“
Těžko říct, jestli to myslel vážně. Ale o dědečkovi se také vědělo, že nežertuje. Zamračil se a vyčetl z mé tváře určité pochybnosti.
„Dobrá, nemusíš věřit tomu, co říkám,“ dodal. „Mám obrázky!“ Odsunul zahradní lehátko a vešel do domu a nechal mě na verandě samotného. Za minutku se vrátil se starou krabicí od doutníků. Naklonil jsem se, abych lépe viděl, když z ní vytáhl čtyři pomačkané zažloutlé fotografie.




© Ransom Riggs, 2011

Translation © Bronislava Grygová, 2012

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012

Žádné komentáře:

Okomentovat